June 2011

Serials

29. june 2011 at 17:47 | Kate |  My favorites

Seriálů je spousta, každému se líbí nějaký jiný, někomu se nelíbí žádný a někdo jich sleduje víc. Pokud se mi nějaký seriál fakt líbí, sleduju ho pravidelně, těším se na další díl a jsem zvědavá jak to dopadne. Nemám ráda seriály natočené podle knih moc, protože mě většinou zklamou. Nikdy se přesně nedrží obsahu knihy, jenže že to ani nejde. Seriál
Pretty little liars je sice taky natočený podle knihy, přesto jsem se ho fakt oblíbila. Možná je to tím že tu knihu jsem nečetla? Ne, to určitě není jediný důvod. Mám ten seriál ráda tak jak je- to prostředí, postavy které v seriálu vystupují a celý příběh.

Seriál je o čtyřech dívkách, které žijí v na první pohled dokonalém městě Rosewoodu. Jmenují se Hanna, Aria, Spencer a Emily. Před rokem se ztratila Alison, která byla jejich nejlepší kamarádka a nejoblíbenější holka na škole. Potom (o rok pozděj) co se našlo její tělo, se všechny dívky sešli na jejím pohřbu. Dalo by se říct že je tahle událost dale po dlouhé době zase dohromady. Mají přeci společné tajemství. Snaží se zjistit kdo Alison zabil a kdo je tajemná A, která jim píše smsky-zdá se že o nich ví všechno a možná zná jejich tajemství. Nebudu prozrazovat všechno- pokud seriál znáte bylo by to celkem zbytečný. Pokud se na něj chcete podívat, určitě nechcete dopředu vědět co se stane. Já sleduju už druhou sérii (dneska by měl být třetí díl) a musím říct, že ten seriál je dokonalej. Z postav jsem si nejvíc oblíbila Ariu a taky Ezru.


Jaké jsou vaše oblíbené seriály? Sledujete Pretty little liars? Pokud ano, kdo si myslíte že je A?

Some information

24. june 2011 at 22:03 | Kate |  Information
Dlouho jsem nic nenapsala, hlavně proto, že v červnu jsme psali plno písemek a taky zkoušení. Alespoň že teď už se neučíme a máme kratší vyučování. V červu jsme byli na třídním výletě. S dramaťákem jsme hráli představení. V úterý jsem byla na výletě se zuš. Takže na blog opravdu čas nebyl. Sice jsem sem zašla skoro každej den ale (jak víte) nepsala jsem články. Omlouvám se všem kterým jsem nechodila na blogy.
Strašně se těším na prázniny ♥ my je máme až od pátku. Ale asi nikdo nechce prázdniny strávit u pc. Neříkám že bych se tu nudila ale je škoda sedět doma když je venku hezky. Takže na svůj blog ani na ty vaše moc často chodit nebudu. Doufám žeto pochopíte a nebude vám to vadit. Neznamená to že bych k vám nechodila vůbec, někdy si čas určitě najdu.

Mám ráda léto, nejen kvůli prázdninám. V létě roste spousta ovoce (hlavně moje oblíbený maliny a jahody) chodíme ven. Můžeme plavat v bazénu, opalovat se, chodit ven s přáteli a spoustu dalších věcí. Když svítí slunce mám lepší náladu, ale když je dusno a moc velký vedro, taky to není dobrý. Mám ráda letní bouřky. Je fajn že v létě se stmívá pozděj, takže můžeme být třeba dýl venku. Někdo jezdí o prázdninách na tábory, na dovolené, k babičce, nebo třeba na chatu s kámošema, ale ani doma nemusí být nuda :) Jaké vlastně máte plány na prázdniny?

Life as Theathre (be yourself)

8. june 2011 at 15:15 | Kate |  Life
Život je divadlo a my jsme jen herci kteří hrají své role.

Neustále se snažíme přijít na to kým jsme, jací jsme, snažíme se zjistit jaký máme styl, jak nás berou ostatní, jakou máme povahu. Ale až tohle všechno zjistíme opravdu budeme moci říct, "Vím kdo jsem." nebo pochopíme že osobnost člověka nelze přesně určit. Ano, můžeme se přirovnávat k povahovým typům, můžeme zjišťovat jaké máme vlastnosti. Jenže má to vůbec smysl? Copak budeme šťastnější když budeme vědět kdo jsme? Několikrát jsem slyšela že ano. Já si to ale nemyslím.


Častá "rada do života" bývá "Hlavně buď sama sebou." Jenže nikdo nám neřekne jak máme být sami sebou, když ani pořádně nevíme kdo jsme. Jasně asi není dobrý se přetvařovat, snažit se být veselý když máte smutnou povahu. Pokud máte nějaký určitý styl, očekávají lidé že se podle něj budete chovat. Pokud jste oblíbení budou lidi brát jinak když se vám stane trapas než kdyby se to samé stalo málo populárnímu člověku.

A proto mě napadá otázka: Není vlastně omezující být sami sebou?
Třeba když máte někdy chuť udělat něco co je úplně proti vašemu stylu. Např. místo černé se obléknout do výrazně barevných věcí. Jak to asi vezme vezme vaše okolí? Nejspíše se budou divit, vyptávat jaký k tomu máte důvod. Další příklad: Kdyby nespolečenskej člověk najednou šel a začal se s lidma víc bavit, třeba by zorganizoval nějakou akci. Teď se vám to asi zdá divné- a o tom tady právě píšu- okolí to prostě nepřipadá normální. Možná řeknou že "To nejste vy. Nejste sami sebou" ale vy naopak jste sami sebou, protože jste udělali přesně to co jste chtěli/ jak jste se cítili. Kdyby jste si naopak řekli že "něco takového prostě udělat nemůže." znamenalo by to chovat se tak jak vás vidí ostatní¨, ne tak jak se chcete zachovat vy= nebyli by jste sami sebou. Protože jste udlali to co jste vy sami chtěli. Nezáleží na tom jestli to bylo šílený, proti vašemu stylu, nebo úplně běžné.

Tak moc se snažíme být sami sebou, až nejsme vůbec nikým.

Život mi připadá podobný jako divadelní představení. Nebo seriál- každý den je jako nový díl. A vy máte své role, ta postava kterou "hrajete" (=vy) má nějakou osobnost a povahu. Připadá mi jakobychom nemohli z těch rolí vystoupit. Jakmile se o to pokusíte, bude to ostatním lidem připadat zvláštní. Postupem času se naše role mění. Jenže jsme to pořád my- stejně jako když jsme hráli tu malou 8 letou holku- teď hrajeme sebe v současnosti. Ale proč bychom z té role nemohli prostě vybočit? Udělat něco co bychom "normálně" neudělali. Vybočit z role tehdy když chcete, totiž znamená že jste to skutečně vy. Ne žádná seriálová, nebo divadelní postavy ale vy v životě.


V životě kde máme možnost být každý den někým jiným ALE jen minimum lidí (nevím jestli někoho takového znám) této možnosti využívá. Chci znát důvod proč jdeme jako ovce v davu, proč se držíme vyjetých kolejí a svých rolí. Místo toho abychom skutečně byli sami sebou. Nemusíme vědět kdo jsme, jakou máme povahu nebo osobnost. Nic takového nepotřebujeme. Jediné co nám stačí k tomu být sami sebou je rozhodnout se vždycky tak jak chceme, mít svůj názor za kterým si stojíme, chovat se tak jak chceme- tak jak se cítíme právě teď. Potom budeme moci říct to krásné: "Jsem sam/a sebou."

Changes

4. june 2011 at 10:30 | Kate |  Life
Jo, články se tu objevují trochu častěj. Dřív když jsem psala články skoro každý den, stávalo se mi že si většina četenářů přečetla jen ty nejnovější. Ale já jsem samozřejmě ráda když si přečtete i starší články, které jste ještě nečtetli. Záleží samozřejmě na vás, jak chcete. Dneska je tu článek na téma. Snad napíšete také váš názor ;)

Říká se že změna je život ale ne vždy musí být změna k lepšímu. Když jsme šťastní chceme aby všechno zůstalo tak jak je. Někteří lidé se bojí změn. Teď nemyslím změny ve stylu "přebarvím si vlasy" takové změny jsou neškodné. I když někdy také vyžadují odvahu. Mluvím o větších změnách.

"Všechny změny, i ty, po kterých jsme nejvíce toužily, mají svoji melancholickou stránku, protože to, co opouštíme, se stalo částí nás samých. Musíme zemřít jednomu životu, abychom mohli začít nový."

Například nová škola. Tato změna bývá hodně náročná. Hledáte si přátele, seznamujete se s novými které neznáte. Taky nevíte co od nové školy přímo čekat, jestli bude těžká, jací budou učitelé jestli zapadnete do kolektivu. Asi nejsem jediná kdo měl strach když šel na novou školu. I když tam bude pár lidí co znáte, už nikdy to nebude stejné jako dřív.


Další velká změna může být stěhování. Nejen že můžete (pokud se stěhujete daleko tak spíš "musíte") změnit školu ale taky bydlení v rodiném domku místo paneláku (a naopak) je změna. Pokud se přestěhujete do měšta/vesnice kam nebudete chodit do školy, může být pro vás těžké si najít ve městě/ vesnici přátele. Pökud nepatříte k otevřeným a sebevědomím asi pro vás bude problém jen tak někoho oslovit a představit se. Aby jste se seznámili můžete si najít nějaké kroužky, (sport, výtvarku, tanec..) cokoli co vás baví.

Pro mě byla změna také to, že jsem se už nemohla tak často vídat se svou nejlepší kámoškou, když jsem přestoupila na jinou školu. I když jsme z jedné vesnice, nevídáme se každý den, jako když jsme byli spolužačky.

Další životní změnou je například rozvod rodičů. Tohle jsem nezažila, ale určitě je to těžké. Rozhodujete se s kým žít, zvykáte si na to že všechno je jiné. Například rodiné výlety, dovolené, způsob bydlení se změní.

Já si často všímám drobnějších, nepatrných změn. A tím myslím jak to se měníme my- naše postoje, názory, chovaání.
Ale nikdy by jste neměli měnit sebe, kvůli někomu jinému. Tak jak se mění lidé v našem okolí můžeme získávat, či naopak ztrácet své přátele, partnery. Se ztrátou lásky se musí každý vyrovnat sám a je to opravdu těžké.

everybody wants
to change the world
but nobody wants
to change

Independence

2. june 2011 at 18:24 | Kate |  Feelings
Všimla jsem si že za květen jsem napsala jen 5 článků tj. 1 týdně - no nic moc. Vy přidáváte článků mnohem víc. Jak to děláte, že máte pořád o čem psát? Tentokrát tu mám článek na téma samostatnost. Napište svůj názor ;)

Když se řekne samostatnost napadne mě že se rozhodujete sami. Rozhodujete o svém životě- děláte jak malá tak velká rozhodnutí. Sami si vyberete na jakou půjdete školu, co si koupíte, rozhodujete se co budete dělat ve volném čase, když jste sami doma něco si třeba uvaříte. Také je to o tom že si většinu věcí zařizujete sami. Vyřizujete si průkazky (třeba na bus), nakupujete, umíte se o sebe postarat. Jste nezávyslí. Jste zodpovědní za to co děláte, za své názory a rozhodnutí.

Problém ale může být, když chtějí rodiče samostatnost po někom, kdo na to není ještě připravený. Třeba malé děti které někteří rodiče posadí před televizi, nebo si děti hrají sami, aniž by se jim rodiče věnovali. Nebo děti (myslím 10 leté a mladší) které chodí sami ven s kamarády a na hřiště a nikdo se příliš nestará o to co dělají. Nebo třeba někdy zůstávají sami doma.

Kdyby jsme se neuměli rozhodovat sami a potřebovali se vším poradit, moc dobré by to nebylo. Ale někdy může být samostatnost otravná. Bylo by přece tak jednoduchý kdyby jste problémy hodili na někoho jinýho (přátele,rodiče) např. poprosíte kámošku ať vám pomůže s projektem (=udělá většinu za vás). Jenže když jste samotatní takhle to nejde. Protože jste samostatní předpokládá se, že s projektem potřebovat pomoc nebudete- všechno si najdete a zařídíte sami. Samostatnost neznamená že vám nikdy nemůže nikdo pomoct něco zařídit, nebo že by vám nemohl poradit. Vyslechnete si rady ale stejně se rozhodnete po svém.
Většina lidí se osamostatní když bydlí na intru, nebo chodí na vysokou. Potom už vám asi nic jinýho než starat se sami o sebe nezbývá. Protože tu nebude nikdo kdo by vám zorganizoval čas, staral se vám o jídlo, nebo nakupoval.

Jaký máte názor vy? Myslíte si že jste samostatní?